A proč? protože jsem vůl!

Proč? To je otázka provázející celý můj život,
proč dělám todle nebo todle, často špatně,
na to nikdo neodpoví, ani Mrázek, slavný pilot,
často mi pak připadá, že jsem nechal mozek v šatně.

Proč jít s dívkou na ples,
i když tyto akce nesnáším,
a pak si připadat trapně jak pes,
když dlouhým tichem náš rozhovor provázím?

Proč jí nevyzvat k tanci,
a neustále vést bludné řeči,
vždyť jsou kolem další kanci,
co by potřebovali lékařskou péči.

Já vím, že tančit zrovna neumím,
neumím mnohem více věcí,
ale když přec dívku na ples pozvu,
proč se kurva tančit neučím?

Proč jí jednou nevzít za ruku?
Proč jí nenabídnout rámě?
Vždyť je to přeci normální,
nemusíš hned zasouvat a „darovat“ jí sémě…

Proč někoho zvát do hospody,
a pak se mu stejně nevěnovat?
Proč pořád musím hrát karty,
a plodit z úst ty hlody?

Proč pořád někoho zklamávat?
Vždyť je mi pak děsně blbě,
ale neuvědomovat si,
že i s druhým to může zamávat.

Proč ze sebe pořád dělám vola?
Proč pořád spoléhám jen na toho druhého?
Proč se jednou neodvážím
a neudělám to tak, prostě podle svého?

Proč? Proč? Proč?
Že by to byl respekt? Strach?
Z čeho proboha? Vždyť je to taky člověk…
Asi je to ve mně, nemůže za to hrách!

Strach? Z čeho, proč?
Holka, kluk to přec patří k sobě,
má to tak být,
i když dneska, v tédle době…

Můžu to zkusit a jednou se dotknout,
schytám třeba facku, třeba přijdu o přátelství,
ale život jde dál…
Ale stál by ten risk za to?
Pak žít v posměchu, ostudě a bez ní...
Proč to tedy nezkusit?
Protože jsem vůl!

Je mi na nic, na hovno,
pěkně jsem to posral,
to je konec, nadobro!