Touha opět naleznout

Závidím labutím perutě bílé jak sníh,
když dotýkají se hladin chladných jezer,
za svitu Luny i vítr,kdysi tak nezkrotný ztich,
jak žalostná a teskná píseň drala se z jejich dlouhých hrdel.

Závidím vlnám jenž na svých křivkách,
ta nádherná těla houpají
a s každou vteřinou slza do vody kane,
v okamžiku kdy dotknout se chceš té krásy potaji,
slábneš a uvadáš jako růže plané.

Ta nádherná těla něžných stvoření,
vinou se k sobě blíž a blíž,
plující za Lunou v toužebném kroužení,
být spolu jen na jediný okamžik.

S nářkem svým snaží se doplout,
tam-kde se jejich touha v slzy změnila,
perutí zas toho druhého se dotknout-i místa,
kde láska v jejich srdcích navždy vzplanula.

A až naleznou místo,jenž bylo zárodkem jejich poznávání,
utichne i v srdcích ta bolest,ten žal,
pak přitisknou se k sobě bez váhání,
tak jako poprvé-když malíř svými,kouzelnými štětci na nebesa jejich lásku maloval...