Sním

Dnes nebe v dáli temna plane a teskně v krvi křičí,
proč hlad prázdnem ticha vane,
proč smutek srdce lásky ničí?
Proč? Provinilec jsem a byl jsem snad?
Nač uvnitř těla horký chlad?
Já požil opiát lásky, když líbal jsem rty - boky,
umíral a rodil se zas, oslepen a tracen můj hlas,
postižen úžasem krásky, chutnajíc vášně moky
a teď jsem sám a v ruce v slzách mé milé vlas.
Já jak kůl bez plotu, jak bez krve srdce,
poušť na velké řece, smutkem chátrám přece…
Ve tmě, v koutě jiných světů,
tělo mé pohřbeno pod hromádkou nuzných květů.
Já přepaden chtíčem a chutí s Tebou být…
Avšak sám a vědouce, že nemohu Tě teď mít…
A tak sním...