Maturita, prazvláštní období

Maturita na krku,
nacházím se ve stavu,
úprku
před realitou…

Období velmi specifické,
byl jsem daleko najednou,
od její krásy duševní i fyzické,
a soustředil se na vzdělanost mou.

Veškeré to učení,
mi ji téměř vymazalo z mozku,
to psychické mučení,
přesto moje srdce,
stále pro ni duní…

Poté shodou okolností,
dozvěděl jsem se od kámoše,
že její srdíčko už jiného hostí.

Byla to asi věc nejhorší,
jakou lze slyšet snad,
takhle akorát smrt nepotěší,
ani radioaktivní spád.
A tak jediné co mě zachrání,
je z velké výšky pád.

Místo aby mé tělo,
zakrývalo její,
mám na sobě hafo ledového potu
a kosti se mi chvějí.

Nevěděl jsem co mám dělat, sucho v puse
jen jsem seděl a přemýšlel
a zjistil, že už pátou hodinu v kuse,
myšlenek jsem zajížděl…

Přesto je to zajímavé,
pořád na ní myslím,
moje city rozhoupané,
jsou připraveny říct jí to,
nač se už dlouho chystám.

A tak jediné, co mi to překazilo,
je ta P*** Říhová.
Jindy by to tak nevadilo,
ale teď si o zničení fasády říká.
Najednou mám v sobě mnoho myšlenek,
říct: ANO, řeknu: ANO, úspěšnost nulová,
přesto že dopředu znám výsledek,
moje huba se na ta slova chystá…

Je mi na nic, na hovno,
bla, bla, bla nadobro!
Ježiš já sem ale kretén…