Maturita, aneb samá trubka

Rozechvěn trémou,
projevil jsem znalosti,
štěstí a inteligenci svou,
navíc učitel, dobrák od kosti,
přesto rozklepán na těle i nohou…
„Prospěl“…zavládli slasti.

Ta, jíž mé srdce ódy pěje,
ta čistá duše,
také dnes maturuje,
konstatuji suše…

Ona to dostala,
a já ji udělal,
hloupá to slova,
pár dvojsmyslném jsem dal.

Slavím se spolužáky,
litry píva tečou,
zatímco v Kolumbii máky,
feťáci zas sečou…

Pojď, mám tu LSD,
říkám seš magor?
Neska fakt né!!!

Z jedné putyky do druhé,
zve mě jeden cerheňák,
neodmítnu, jak by ne…
Když vím, že tam ona taky bude.

Pokračuji v chlastu dál,
kde je ona?
Toho jsem se bál,
snad není doma?

Časem přijde, naštěstí,
sice čumim jak kus debila,
ale duše se mi vyjasní,
půlka její rodiny tu též byla.

Báječně jsem si rozuměl,
s otcem, švárou, oni se mnou,
asi jsem štěstí měl,
na tu báječnou osobu.

Štěstí, ale v jakém slova smyslu?
Raději bych s ní byl sám,
ale vždyť její lásku,
má už dávno jiný pán.

S konstatováním,
že je to tu samá trubka,
se s vámi dnes loučím,
vždyť ta trubka se i já sám!

Trubka, debil, kretén vůl,
od každé nemoci tak půl.
Celou věc jsem sem propásnul,
když jsem ani nehlesnul,
co k ní cítím…
Sám si za to mohu,
je mi na nic, na hovno,
zase jsem to posral,
to je konec, nadobro!