Okno v bouři

stříbrným oknem...
jak vraty na sto západů...
těžko dostat se k branám tvé duše

sklem co tříští se ve tvých slzách
střípky co řežou čistotu skvoucí
pohled jež doutná, tak ohnivý tak vroucí

v nekonečnost času
utopen pod nánosem prachu
který ze sebe shazuje tvá stoletá vrba

každou z jednotlivých myšlenek oprášíš a schováš
"na později..."
ale pak opět zapomeneš- a nikdy se nevrátíš

kdyby oknem do tvé duše bylo možné vlést
vyrvat všechny zámky....
z růží vyrvat trny a neškodně kvést

kdyby bylo možné, slzy vrátit zpátky...