Jak přál bych si být první...

Jak přál bych si být první a nevidět
Řádky, jež Březina,…nebo i Achebe svými ebenovými prsty,
Věnovali tobě
Ta vzdušná hejna slov, obdivné fanfáry i hořké vydechnutí,
Steny co bolí víc než smrt
Tebe i mě
Ten překotný proud nejlaskavějších slůvek
Že jsi Nepenthes, že jsi úkryt, domov, že jsi..
To vše již celé věky dříme v hlíně, kameni
Koluje mízou stromů
Je vloženo do čar inkoustu
A já nechci být zloděj
Jen si ta slova půjčím a dám ti je do vlasů
Už se lehce stříbří, zdá se mi..
Ne, to bylo jen zablýsknutí
Asi to malé zrcátko na stole…
Co tě umí namalovat stejnou jakou tě vidím já
A i kdyby…
Já na čas nevěřím
…nejsem hodinář…

Jak přál bych si být první
A neslyšet tlukot dlát, mít víru ve své ruce
Co tě vetknou do kamene, nebo hlíny
v praskání kloubů, šlach a jílu
nebo v paletu, barvy a plátno… v okamžik, kdy jen tak fouknu
(a rozliju Sauvignon, co máš tak ráda)
a ty budeš sedět stejně jako teď
v obraze
já ale nejsem čaroděj
bohužel ani malíř
…ani hodinář…
mám jen slova, lehčí než opuchlá víčka
(a usmolenej nos)
a někdy jako muškáty, co naštěstí letos uschly
ta slova jsem si dnes někde půjčil
možná natrhal
(Vrátím je, přísahám…vlastně už teď jsou fuč)
v naší knihovně ne, tam je samej brak
a smutno
jediné co jsem udělal
bylo to, že jsem zavřel oči
a dýchal jako by to bylo naposledy…