Duše v mlze...

Zahalený kraj,
do mlžných závojů víl,
ze všech světových stran
vlahý je vánek přivábil,
v tomhle našem údolí,
všechny pojednou opustil.

Ticho, tak hlasité a zvláštní,
nezřetelné obrysy domů,
rozplihlé siluety stromů,
v mléčném šeru rychle mizí,
člověk blízký, či cizí,
každý, kdo okolo kráčí.

I do mé duše mlha padá,
v té rozplizlé bělobě,
tvá tvář se zvolna ztrácí,
v pozvolných kapkách,
zjizvené srdce krvácí,
přesto tě mám dále ráda...