Od jara do rána

V nohou mám píchlé trny z růží
a ty strháváš mi z těla kůži.
Moje kůže, věčná maska,
co myslíš, že zmůže tvoje láska?

Srdce se hroutí, jak hroutí se svět,
přetvářka z proutí taje jak led.
Nechci ji sundavat, je to má ochrana,
ty se chceš milovat o jara do rána.

A až jí odhodím, hranice zmizí,
přestaneme si být cizí.
I nenávist znamená, že mi jedno nejsi.
Ale slova ani písmena nenahradí city, Merci.

Bojím se, že když si tě pustím k tělu,
dám průchod vojákům i dělům.
Všechno se zkazí,
a i čas se zmrazí.
Budu zase sama
od jara do rána...

já a fatamorgána.