Než

Než první černý pták
proletí modrým plátnem oblohy
ve střemhlavém letu
padající k zemi
zasažen brokovnicí
na lístky modrých květů,
kvetoucích za mřížemi,
dopadne první slza,
jež stekla po tvém líci...

Než šedá holubice zkamení
v prachu polední ulice,
znamení
pošlu ti v obálce
zalité voskem svíce...
Bude tam zmínka nepatrná
o prohrané válce...
Byla jsi opatrná
královna motýlů
a lehkých dotyků...
Nevzlykám
a slané slzy nepolykám...
Mám
teď srdce jako kámen,
ležící na mořském dnu...
Hřála jsi jako plamen,
dívko mých snů...
Jsem sám
a nic ti nevyčítám...

Než žlutý kotouč sluneční
pohladí dlažbu a tváře poražených,
vzpomenu si,
na tvoje paže na konci léta...
Dvě bílá křídla,
která strašně moc létat chtěla ...
Na křivku tvého těla
v šatech tanečních
s pohledem uražených,
uprostřed sálu
velkého domu na předměstí...

Než bílý měsíc opilý světlem
se skutálí k zemi
a hvězdy vyblednou jako tvé
fotografie v rodinném albu,
pohladím mosaznou kliku
tvých dveří
a zrakem přejedu starou zahradu,
ve které jsem posledníkrát...
Odejdu cestičkou mezi záhonky růží,
kde jsem tě políbil naposledy...
Ve staré kašně
zanechám drobnou minci
pro štěstí,
jako milenci poslední
na rozcestí
se ještě otočím...
Hladová ptáčata v hlohovém keři
neuslyším...

Než bílé dopisy,které jsem psal
jen pro tvé krásné oči pokryje prach,
který se vsál,tak jako strach pod tvá víčka,
budeš stát za záclonou s květinovým vzorem,
pobledlá jako svíčka,
která pod ikonou
dohořívá
a žlutým parafínem
potřísnila šat
velekněze...

Sama jsi chtěla,
abych už šel
a dala mi znát,
že jsem ti proti pleti,
tak jako včela,
která neumřela
po prvním bodnutí...
Tak jako prokletí,
tak jako vráska
uprostřed čela...
Byla jsi láska,
která se prohlásila
nesmrtelnou
a při první šanci
zapomněla,
že jsme si přísahali
to slovo na pět písmen...

Měla jsi ruce bílé jako socha
němého anděla,
jež sedával
tiše na konci zahrady
a snil,
že zavraždí Molocha
jedinou ranou z děla...
Nenadával
a nemíval výhrady
k životu holubů,
kteří mu denně špinili šat
a káleli na hlavu...
Seděl tam mlčky,
za keřem arniky,
kde jenom kočky
honily koníky
-zelené kobylky
ve vysoké trávě nekosené...
Nikdo tam nechodil,
nikdo ho nerušil
v rozjímání...

Snad jenom omylem
našli jsme anděla
na konci zahrady,
potřísněn akrylem
odpočíval...
Byl němý-kamenný
sám a opuštěný
a tiše zpíval svým srdcem
a my jsme naslouchali
písni o milování,
když schází ten druhý...

Denně jsem cítil otisk tvých zubů,
které se ukrývaly
za hrází rudých rtů
a když se usmívaly
jak klauni z kabaretů,
jenž ztropí legraci
pro jednu cigaretu,
smál jsem se také...

Než poslední výčitky
odletí jako hlas zvonů
odstraním ze rtů
protáhlý výraz
všech králů-poražených...
Natrhám čerstvé kytky
a sfouknu světlo z černého lampiónu,
položím myrtu
pode tvůj obraz...
Zbude tu jako vždycky
ten nádech nostalgický...
Tenkrát jsi byla tou druhou polovinou
mého srdce
těla
citu i něhy...
A teď..tvou vinou
mám srdce rozpolcené...
Naposledy zahlédnu
dvě malá písmena iniciál
zářící-pozlacené,
pod závoj z pavučin
schoulila se
na bílé obálce...
To psaní poslední,
ve kterém se rozloučím
s tvojí láskou,
pohodím u cesty...

Asi se nehodí,abys ho četla...

Královno přeludů
a podivných ctností...
Byla jsi krásná,
vonělas nevinností...
Můžeš se smát,
oslavuj vítězství,
měl jsem tě rád...
Než začne zítra
ospalé slunce hřát
to tiché blues,
pro kouzlo chvíle
nechám si hrát
a dál budu snít
o malé víle,
kterou jsem hledal
od dětství...