Mars a Venuše

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše...
Jenom jsme na to zapomněli.

„Jak bylo v práci?“, ptám se tě,
a odpovíš mi: „No jo, skvělý!
S Vojtou jsme se dnes nasmáli,
zase nás šoupli někam jinam...
zas budu znova začínat...
Kde? Víš, že si nevzpomínám ?

A v neděli jdu na noční.“
- směješ se, po kapsách lovíš vtipy.
Život je přece peříčko!
A v práci? Jó, tam se mi moc líbí.
A potom mrknu do tvých očí...
Ten smích tam není, ani jiskra.
To jen , abych se nebála,
abych si mohla být vším jistá.

Proč mi neřekneš po pravdě:
„Jsem uštvanej, život mě bolí,
ta práce, co mám, je příšerná,
zapad´ jsem tam jak do soukolí,
co každou chvíli do mě zatne
a láme mě. To není k žití,
takové dřiny za pár šupů...
a nejde jinak, ... není zbytí...“

Možná se bojíš, lásko,
že bych se ti smála...
že bys byl potom
pro mě málo "mužný",
že bych tě třeba už
nemilovala,
protože jsi nesplnil
mé tužby...

... ty sám jsi mi je přisoudil.
Já přece nikdy netoužila
mít doma „tvrďáka“,
či nedej bože Schwarzenegra!
Nedáš mi ani možnost,
abych ti to řekla ...

A nemohu
uplatnit sklony Venuše,
jež touží
na lokty vzít znaveného Marta,
ošetřit všechny bolístky
a ostny,
co vbodly se mu do duše
a říct:
"Miluju tě, jsi třída chlap,
jakého neměla
snad ani Sparta...“

A tak jen tiše sedím,
poslouchám tvoje vtípky,
a ve tvých očích hledám
střípky
pravdy , ukryté
za staženým hledím..