Čarovná Paříž

Myšlenky plynou po obloze,
jen čistě bílé,
žádné tmavé či černé.
Vítr vydatně fouká do plachet.

Paříž, to překrásné město,
však pocit mám,
že jiná místa poznávám.
Tys mou mapou byla
při nekonečných procházkách.

Séna Tvou krví,
pluji po ní
přímo k Tvému srdci.

Eiffelova věž Tvou páteří,
vztyčena hrdě k nebesům,
vypínáš svou hruď,
šplhám po ní
pro jedno malé políbení.

Bazilika Sacré-Coeur,
místo, kde se Tvé srdce ukrývá.
Na tu krásu z výšky hledí
a v básních o ní zazpívá.

Tvé paže jak budovy z Trocadéra
obepínají park pod sebou.
Choulím se v tom objetí,
usínám a pluji ve snech dál...

Náměstí Svornosti
pupkem Tvého těla.
Stojí zde kašny nádherné,
jsou Tvými dlaněmi,
omývají mi zpocenou tvář
na cestách v myšlenkách
unaven padám a sním...

Tvé vlasy jak mrakodrapy
ve čtvrti La Defensé.
Trocha moderny Ti také sluší.

Tráva ve všech parcích,
Tvou kůží,
chodím po ní bosý,
seznamuji se s tou vůní nádhernou.

Oči Tvé,
ukryté v rozetových oknech,
jenž osvětlují katedrálu Matky Boží.
Při pohledu do nich
světlem se má duše rozzáří.
Dvě statné věže od tohoto chrámu
jako Tvé nohy,
pevně stojí na tomto světě.

A smutky, které provází Tě životem
nalezl jsem na hřbitově v Montmartru.
Tam v klidu odpočívají mezi lidmi váženými.
Říkám jim: "zůstaňte tu a neobtěžujte mysl její."

Teď Tě téměř celou znám,
jen Tvou duši marně hledal jsem,
ta je však někde jinde ukrytá.
Podávám Ti ruku svou a říkám pojď,
ať mohu poznat co jí sluší...