Trn lásky

Co je psáno,
to je dáno.
Dobře známá slova,
slyším je neustále znova.

Někdy však slova psaná,
jsou více jak prokletím.
Bez obsahu, jen hraná,
šíří se dlouze staletím.

Prý „Miluji Tě!“ nedávno jsi tvrdil,
ale svým činem jsi mě těžce zranil.

Každý večer jsi mi nosil růže,
kdo s tím teď co zmůže?
Já kypěla jen radostí,
nyní však jen bolestí.

Růže ostré trny má,
jako nyní bolest má.
Ty však vlastníš osten horší,
co rád práh bolestí zkouší.

Po tváří hořce stékají slané slzy,
snad uhasí plamen zklamání brzy.

Zrcadlem naší duše jsou prý básně,
jak má však teď člověk psát krásně?

Pomoc by tu byla,
v klidu bych pak žila.
Magie všemocně vládne,
ta to přeci zvládne.

Nebuď přece naivní,
neplácej tu kraviny!
Žádné kouzlo nevrátí Tebe,
stejně jako nezatáhne nebe.

Nezbývá než jen sedět a doufat,
tiše osamocena brečet, zoufat.

Neblázni přece!
Mazej k řece.
Pent plný přátel máš,
Tak zapomenout se snaž.