Osobní 2

Kde jsou, pane, ty časy,
kdy slyšeli jsme naše hlasy
a nahlas nemlčeli?
Někde v dávnu, plyne to jak voda,
já vím, ale...není to škoda?
Křičíme potichu, že se sklo bortí,
ale oni to nevidí, neví.
Pane, mluvte nahlas, křičte,
ať vím konečně na konci, kdo jste.