Pod kaštany

Stáli tam v dešti
pod kaštany
Schouleni v náruči
i sami v sobě
Řeka jim šuměla za zády
zachmuřená
jak řeky bývají
...za deště...

Ti dva
stáli tam spolu
nehnutě
Poslední kaštanové květy
srážel déšť na chodník dolů
Jeden jí uvízl ve vlasech
i pár drobných krůpějí
blýsklo se nadějí
na zítřek

Že život vykročil
správnou cestou
Asi už vnímají
V teplém letním dešti
drží ji za ruce
a ona
tvář zasněnou
dívá se někam daleko
kam jen mladá žena
dokáže dohlédnout

Olza si šumí
Vzpíná se na skalnatém dně
Ta dívka vidí dál
než Olza svou dojde pouť
Kde hranice času
kde meze bytí
LÁSKA je bez hranic
LÁSKA je bez konce
Z kaštanů padá květ poslední
Ten bude za něho
Ten bude i za ni

V dešti pod kaštany
postláno LÁSKOU
Jejími květy
okrouhle vymezeno
jak cesta života
tak znamení LÁSKY
V objetí mladíka
sní mladá žena
Nahlíží do nitra všehomíra
Zrcadlo vědomí sounáležitosti
Zrcadlo všeho
co zrozeno na zemi
A někde daleko
docela vzadu
až tam
co začíná a končí nekonečno
zahlédla počátky
Velký třesk rozžehnul
svou první hvězdu
Tam počal Bůh
věčnost
Tam počal Bůh
L Á S K U