Kdysi

sedím si sama v temném pokoji
pozoruji, jak svíčky tančí... po stěnách
minulost nezměním...
tak proč, proč ti píšu?

snažím se otevřít staré jizvy?
z odchodu...z takzvané lásky?
nechci ti ublížit...
ale září, září mi východ nad hlavou.
a já si říkám....

"jednou, nikdy, víc...."

bylo by lepší nechat měsíc spát...
mozaiku nechat rozloženou...
vše smést do krabice a zahodit...
jen jak, jak zapomenout?

"jednou, nikdy, víc..."

co to znamená?
mysl plná vzpomínek. a hlava vzpřímená
viděla jsem mnohé. snad až příliš...