Labyrint světa a ráj srdce

Jsem ztracen,
prázdným pokojem bloudím,
jsem ztracen
a hledám cestu ven.

Ztratil jsem se už dávno,
v pokoji, co voní po růžích,
v pokoji, kde každé ráno,
vrylo se mi pod kůži.

Ten pokoj, bez oken se zdáti být,
ani dveře, nikde nic,
proč tvary mění každou chvíli
a kdo směje se mi z plných plic?

Hledat východ z téhle psati nepřestanu,
náhle mi vše dochází,
jsem v jedné z síní srdečního svalu
a podlehl jsem extázi.

Jsem vězněm labyrintu světa,
otrokem tvým navěky,
ale hledat budu dál,
věřím totiž v zázraky.

Proč tak bolí vidět pravdu,
už nebaví mě dál si hrát,
miluji tě a už nikdy nepřestanu,
tak smiluj se nade mnou....

Ach, co to vidím, světlo v dáli,
snad znovu spatřím slunce svit,
snad našel jsem klíč k tvému ráji
a zůstat s tebou smím.