Když padá hvězda...

Když noc se chýlí k ránu
a oko ještě nezamkl Ti spánek,
zkus lehnout si k rose do trávy.

Třeba jedna dvě budeš v Pánu,
možná svítání Ti vtiskne polibek
a v uzlíčku duše ucítíš klid.

Když hodinám poručím pozadu jít,
vrátím se časem zpět, stačí pár dní...
A vzpomenu si, jak první svou hvězdu
na cestě k Zemi jsem pohledem doprovodila.

Byla jediná v tom mámivém jitru,
tak krásná a zářivá, rychlá jak století,
odvěkou báchorku jsem splnila...
...své přání svítání svěřila.

Dá-li se slovo nazvat přáním,
pak doufám a modlím se za ni,
novu tak zářivou, že zastíníš ji jen úsměvem svým.

Ale, co když hvězda to nebyla?
Možná, že Anděla poslali na Zem,
snad za trest, snad přál si být milován.
A já to vím, já Anděla z hvězd znám,
má šmolkový zrak, co září i v tmách.

Tys dostal jméno apoštola,
třeba oporou máš lidem být.
Do srdcí sázíš lásku jako do zahrad stromy
a s Tebou i bouřka postrádá hromy.
Jsi mocnější než který živel,
jsi víc než svět,
jsi, snad jednou můj, Pavel.
Tys celý můj svět.

Tak počkej ještě slunce, dej chvilku mi šeptat to jméno,
než rozzáříš oblohu svým jasem.
P-A-V-E-L...
Ještě okamžik chci snít, pohrávat si s časem.