Pocit osamělosti

Jak vyschlé jezero,
uprostřed potoka
dýchat jen napůl,
nedýchat zhluboka.

Vidět jen obraz svůj
a už nic víc,
změní se všechno
a nezmění nic.

Voda hned uteče,
nepostojí moc,
růži nezalije,
už ani příští noc.

Měl jsem rád vodu,
voda zas mě,
růže sic rostla,
avšak dosti podivně.

Růže pak zvadne,
jak podupaná z koní,
voda stejně nezastaví,
něco ji honí.

Stavěl bych přehradu
třeba tisíckrát,
už se mi nechce,
avšak vodu mám rád