Být člověk

Když se andělé snášeli k zemi, zapomněli zažehnout pochodně, zapomněli zavřít oči a zadržet dech. Samota lidských očí kouzlí beztvaré záblesky přízně, které jsou přijímány jako fata morgana na poušti.
Zřetelně jsou v hlavě slyšet hlasy, formující otázky po smyslu. Celé nitro shlukuje sílu na jediný bod celého těla, který chce svou expanzí vyvolat naplnění, které však nepřijde. V jednom pohledu lidem umožňuje náhled do celé duše, jak kdyby volali: „Utiš mě…vem si mě…schovej mě…opatruj mě.“
Zůstává prázdno.
Myšlenky nutí nemyslet na nic jiného, než na ně samotné. Tělem proplouvá vlna zášti, vůči těm, kteří nechali nás samotné. Vlna zrady a nenávisti…vlna pokory a vlna touhy. Zřetelně se před očima rozplývají argumenty, kterými chce mysl duši uklidnit. Zůstává kudla v těle. Horší než smrt vlastního těla…
KDO TO ZAŽIL?
Už nechci být sama…Chci být u někoho…s někým…pro někoho. Chci dostat svůj význam…jinak v sobě neunesu už vůbec nic. Jsem snad nikým a prosím…ať uděláš ze mě někoho. Prosím, přestaň s tím, co děláš…zabíjíš mě…mučíš mě. Nejsem zlá…jen nepochopená…