Neodejdu sám

Jsem prachem dávných předků těl,
každý z nich své hříšné chyby měl,
avšak mně nuzná zůstala.
Smůla v lásce kámo,
slyším kolem,
mlád a láska vzrůstala,
bylo to tak dáno,
pro někoho zamilovaným volem…
Ale já ji mám opravdu moc rád,
co dál jako důkaz?
Život jsem si vzal,
v krvi nechtěl jsem to vzdát
a v podobě rudých růží onen život odevzdal.
Žiji teď jen z vlastní lásky,
dokud o ni nepřijdu…
Bojím se a ztrácím cit,
cizí je mi vlastní byt…
Měním se v někoho, kým jsem dávno byl,
stávám se někým,
kdo řady temna rozšířil.
V hlavě strach a na srdci skalní masiv,
žízeň lásky hasím…
Ale tím i plamen radosti…
Rve mi to kusy z těla,
cáry masa od kosti
a já tiše jen úpím v bolesti…
Nejsem nikým a nemohu nic,
Noc chce si v pekle hrát,
nemohu křečí spát.
Rudé oči plné slz,
v nichž topím svoje blízké,
Proč nároky na lásku mám tak nízké?
Proč?
Nemohu dýchat, nesytí mi více vzduch…
Kolem mrtvých lidí kruh…
Těch, co znal jsem kdysi…
Nemohu jít s Vámi pryč,
ztratil jsem od zemské brány klíč…
A nechci odejít!
Je tu ještě někdo, koho miluji…
Láska na zemi mi na čas zdrží…
Avšak jednou přijdu zase k Vám!
Teď chci ještě chvíli žíti.
Vím, vy to nechápete,
ale miluji ji a chci s ní býti.
I když právě neví zda miluje mě,
či bere jako kamaráda…
Nechci zemřít sám, jako vy!...
Zůstaňte si v temnotě!!!