Ohlédnutí

Už je to více než rok
a mě to příjde jako pouhý krok
člověka
který toho moc načeká
aby mohl zbořit tu velkou hráz.

V mé mysli se stále zjevuje tvůj obraz
pak vše se ukáže skoro naráz.
Moment, kdy jsem tě poprvé uviděl
a to ještě nevěděl
jak slepý zrak jsem měl
když jsem tak dlouho neprozřel
jaký zázrak jsem to našel.
Jenže poté jsem procitl.
Po rozbití všech těch křivých zrcadel
jsem začal konat skutky šílené
co se protnuly ty stezky osudné.

Říct ti, jak si divukrásná
jak jsem tebou unešen
že jsi má múza, víla, láska milovaná
a že ty jsi tím zemi krášlejícím skvostem
tak to mě napadlo mnohokrát.
Jenže pro povrchní etiku je to troufalost
kterou bych rozbil jediný most
přes nějž tě mohu někdy potkat.
A já nechci ztratit tak vzácnou příležitost.

Protože stačí jen v dálce uslyšet tvůj hlas
ten smích, jeho dokonalou zvučnost
a hned se zastaví dech můj zas.
Srdce tluče až bolí, jako na poplach
a hoří tak snadno jako suchý klas.

Představit si prostě nedokážeš
jak jemu to štěstí závidím
a jak ho z duše nenávidím.
Proč zrovna jeho miluješ?!

Taky jak jsem při každém setkání po tobě žhnul
a jak rád bych si jen vedle tebe sednul...

Opravdu to není moji vinnou
že ikdyž mnohá léta pominou
přilnu k tobě nákloností o to víc silnou.

Kéž bych tě radši nikdy nepotkal!
Přesto chci tě víc než kteroukoliv jinou.