Máme se...

Máme se...i když se nemáme...
snad celé světy mezi námi.
Přesto jsme jeden druhým prolnuti,
za ruce se držíme, emocí pohnutí,
když sami po světě chodíme.
Jsem sama mezi všemi, i Ty jsi sám,
snad proto byl nám malý anděl dán,
Ty jsi tím mým a já zas Tvojí.

Máme se...i když nebýváme spolu...
to osud tak plánuje životy.
S Tebou jsem dovedla nacházet sebe,
smál ses mi, prý nejsi pevným břehem,
když zachraňovals tonoucího.
A Ty ses nakazil mým světlem, zazářils,
nádherou vytryskly mi slzy, zázrak se podařil,
v kameni drahokam ukrytý.

Máme se...my měli štěstí a nalezli...
svět už nikdy stejný nebude.
Naše těla propletla se, to nebe spadlo,
aby mohlo nám být ložem...co nás jenom svedlo,
že mohli jsme být svoji.
Každý do jiných peřin leháme pod noční oblohou,
milenci z blankytu, už nikdy zapomenout nemohou,
na blízkost bez hranic.

Máme se...dvě děti bloudící světem...
cesty, které v jednu se nespojí.
Jsi má druhá půle a já prý Tvé lepší "já",
nejsem si jista, občas to spíš opačně vypadá,
spřízněné duše dotýkající se bez dotyku.
Nazývat city tak a nebo takhle, zbytečná snaha,
svlékáš se přede mnou a i já jsem nahá,
my přece nechceme se zranit.

Máme se...snad proto odcházíme...
nesnesitelná lehkost vzájemného bytí.
Já mohu znásilňovat nitro, slovy ostře sekat,
vraždit ideály, bodat, výrazem svým lekat,
je to všechno tolik hloupé.
Ty můžeš zarytě být strohý, posté nasazovat masku,
chladným pánem být, co neprohrává sázku,
jak zbytečné...my dva se přeci známe.

Máme se...i když se nemáme...
bylo to dříve a je to tak i dnes.
Znám Tě snad trochu, odkryl jsi mi duši,
snad jednou přijdeš na to, že nahota jí sluší,
nikdy mi nebudeš cizincem.
Znáš mě snad trochu, i já duši Ti odkryla,
málokdo může tam...tohle náhoda nebyla,
už nikdy Ti nebudu cizí...

My se prostě máme...už nezavírám oči