Stála u studny

Stála u studny,
do které padá stříbrnej prach
sedřenej z měsíce
horkým větrem
a její tvář se odrážela
od lesklé hladiny,
kterou nic nerozčeří
za letní noci
od hladiny
co je jak zrcadlo,
které
s tichem souvisí
a s pohádkami o Alence

...a jeden z jejich vlasů náhle...

Pomalu padal tmou tam dolů,
lehčí než peříčko sedmihláska,
bylo to něžné,
jako když odhrnuje hlínu
rašící sedmikráska...
Už nevím,co zvony kostelní
tloukly za hodinu,
byla jen studna
a u ní stála kráska,
oči plný splínu
a ptá se,co je láska...

Stála u studny,
do které padají odumřelé hvězdy,
aby se zaleskly ještě jednou...
...musíš se dívat do konce!...

a její dlouhé vlasy byly zlaté,
jako je zlato v křemeni
...a jeden z jejich vlasů náhle...
Padal pomalu tmou tam dolů -
jako znamení...

Jako zlatá mince,
kterou tam někdo hodil
pro štěstí...

Studna se probudí jen,
když správný klíč
položíš sem,
šeptala studna
zastřeným hlasem
a ty jsi mne odemkla
svým zlatým vlasem...

Znám tvoji tvář
a tvůj dech rozechvělý,
tvé slzy jsou mé sestry,
co neznám je tvůj hlas,
tichý a osamělý...

Slyšela horký dech
a tichoučké bubnování,
když půlnoční vítr
prolétl alejí jabloní
a bílé kvítky
milión bílých kvítků,
bílých koní,
ťukalo na okna...

Slyšela melodii
dešťových kapek
na tváři hladiny,
slyšela ozvěnu kroků,
co z nitra země
studnou přicházela...

...a pak přišel pláč...
a studna se rozmazala...

I přesto,že se bála
hloubky,hlasu,odpovědi,deště
i přesto všechno zašeptala

Miluje mne ... ještě?

Stála u studny,
ze které vodu berou
prastaré stařeny
do děravých džberů,
a potom v ní perou
svoje svědomí...
U studny,
do které volají kluci
a sypou oblázky,
když prosí o ozvěnu...
U studny,
do které stoupá živá voda
přímo z nitra země...

...Ano
ozval se hlas ve tmě,
ten hlas byl odpovědí...
Stál za jejími zády
a pomalu natáhl dlaň,
aby mu náhodou
nespadla dolů...
Potom ji objal kolem boků
a pomalu se vraceli domů,
letní nocí plné hvězd
a nic už nerušilo
jejich lásku...