Socha z kamene

Už mi pláč nejde přes víčka,
zbyla jen jedna slzička.
Už srdce ztvrdlo kamenem,
shořelo na prach žhnoucím plamenem.

Jsem jako socha, co nemá duši,
jsem jako socha co nezná , když srdce v těle buší.
Mé srdce horoucí, zalil jsi do betonu,
myslím, že z těch okov už ho nedostanu.

V mé duši zavládla zdrcující temnota,
jediné co zbylo mi, je mého srdce samota.
Mé oči už nemají se na co dívat,
má ústa už nemají pro koho píseň lásky zpívat.

A to srdce okované, miluje Tě stále víš,
tvoje zrada strašně pálí, však ty jednou pochopíš.
Nechal si mne vykročit, cestičkou našich snů
a najednou je konec naší lásky dnů.

Vím, že odpouštět je lidské, to se asi má,
ale, že jsi mne zradil ani socha z kamene nezapomíná.
Pět let jsem Tě milovala, ctila ,lásku dávala,
abych potom pod hvězdama po nocích plakávala.

Před očima stále mám v Tvých očích tu nenavist,
tak jak mohly před nedávnem poměnky v nich kvíst.
V hlavě mám pořád ta slova, co naposled jsem slyšela,
než je slyšet znova, raději bych zemřela.

Jsem jako socha z kamene, ale přesto umírám na zlomené srdce..