Kde jsem já...

Jsem smutná…
Netušila jsem, že tak láska chutná.
Pokud si už našel a pak v dlaních nemáš nic,
tak pláčeš, duše sténá, křičíš z plných plic…
Kdo Tě slyší?
Jen stádo myší hryzajíc sbírku mých básní,
na okamžik, když se mysl zasní,
pamatuje si Tvoji tvář…

Byls´ mým bohem, měl si svatozář
z mých snů, mých slov, mých vyznání.
Teď však slyším už jak vyzvání
zvon. V duši mé. Jsem ovečka zatoulaná…
Jsem stále s Tebou, však v sobě jsem stále sama.

Tužka a papír stali se spojenci, přátelé mí,
když spánek nepřichází, lehčeji s nimi se bdí.
Však stesk stále neutichá,
jak hroty trní píchá
a noc je víc než černá.
Jsem jí věrná,
představě, že opět přijdeš a já nezůstanu na ocet.
Cítím bolest stoletou ač je mi dvacet pět.

Proč jsem ztratila jistotu,
že nevezmu prostou žebrotu
o život lepší poprosit Tebe.
Kde jsem já, dobrotivé nebe…?!

Padám.
Básně skládám.
Bez ladu a skladu,
stále slyším kanonádu
svých výčitek.
Je jich přebytek.
Víc než unést mohu.
Spílám bohu.
Jestli už neodešel na onen svět,
jen tak sledovat dění a posedět.

Dění?
Vždyť nic tu není.
S odchodem Tvým zhasly všechny svíce
a já zavírám okna na petlice,
aby můry noční nemohly mne svést,
pak život svůj za sen mohla bych splést…

Kde jsi?
Nejsi.
Bez Tebe utichá veškerý rým, můj dech, můj tep
a co já vím…
I srdce mé.
Prokleté.

Nenávidím Tě za to, že Tě nedokážu méně milovat,
ač bojuju jak nejlíp umím, dáváš mi stále mat.
Navrch máš
a když se dotýkáš
mých vlasů,
nedokážu popsat tu krásu…

Oči mi vlhnou,
listy stromů už se ani nehnou,
čekají na Tvou tvář stejně jako já,
jsem už prostě taková.

Jsem smutná, i když Tě mám…