Vězení

Pod kapkami rosy chvějí se růže,
pod tvými doteky usykává moje kůže.
Chladná a studená jsou zimní rána,
nepláči, neprší, venku zpívá vrána.
Jsi krásná, já krásu znám tvou,
tu bezmoc ošklivou.
Večer uléháš a já tančím v cele,
mám zákon – nepřítele.
S měsíčními paprsky touha procitá,
ví o srdcích, jež jsou prasklá, rozbitá.
Ten výkřik, ona měla dýku, vybaví se přesně,
já bránil se jen, tělo k zemi klesne.
Zabil jsem „bez příčiny“, prý jsem krutý vrah,
kdo říkal, že nedokáži věrně milovat?
Jsem pošpiněný anděl bez viny,
ten rozsudek – vinen - má sílu laviny.
Jediná touha teď můj život střeží,
cesta ke štěstí je dlouhá, dočkám se ji?, možná?, snad jen stěží…