Oči v dešti
Oči v dešti
v kavárně U paní Jarmily?
Pila jsi kakao, měla hnědé koutky
a v ústech sladko, alespoň na chvíli.
Byl to zvláštní čas, duhy bez deště,
teklo míň krve, když odřela se kolena.
Tvé oči plály, pod steny siluet
ulehla tráva, tak sytě zelená.
Je to už dávno.
Že prý nikdy víc do stejné řeky.
Někdy i minuta je dlouhá.
A ty?
Jsi pryč už věky.
Nějak víc prší, v tyhle dny.
Louky jsou šedé, to voda smyla zelenou.
A já tiše, s každou kapkou starší,
sním ve své duši s paletou půjčenou.
Povadlou touhou, rukou, myslí, štětcem,
také srdcem, snad skeptik dovolí,
kreslím tvé oči na stěnu sytou barvou.
Venku tma.
Mrholí.
Komentáře (12)
Komentujících (11)
Doporučit
Tisk
A hle, Weichtier, jméno mi lehce známé. I když jsem ji už četla jinde a známkovala, ráda bych to udělala znovu, už proto, že si své slovní hodnocení příliš nepamatuju. Je to krásné. Smutné a bolavé, což ovšem bývá snad vše, kde se objevuje slovo "vzpomínáš"..... je to takové nevtíravé, takové lehké, právě jako vzpomínka, ale přesto. no takové zapršené. já vlastně nevím co chci říct.))) jsem trochu mimo smysly teď, ale líbí se mi pořád.
06.01.2009 19:54:00 | Já Esther Ruth
Tak teď už víš, že mám tvoje básně strašně ráda... Protože jsem se načuila chválit a netutlat si to, viť, ono to potěší. Tuhle mam ráda a pak ještě pár dalších trochu víc. Fakt jsou krásný...
01.09.2008 02:32:00 | okousaná od světlušek
vzpomínky zabal do balíčku a vyhoď do vzduchu,
proč to hezké končí - nemám potuchu
proč má růže trny a proč i déšť mi voní
zatáčky jsou v životě o tobě a o ní...
03.08.2007 19:10:00 | Verena