Óda na bolest

Na louce v trnitém remízku,
žil pavouček smutná léta,
vilku s pavučin v křovisku,
již rozhoupala pouhá věta.
Přišel chmurný den
a pavouček samotou skomíral,
hleděl skrze rosu ven
a uvnitř v srdci umíral.
A víte proč?
Co bylo kořeny smutku?
Láska, lidský cit pouhý,
avšak zabíjel ho vskutku.
Byl kdysi lidskou duší,
miloval dívku s očima nebe,
vzala si však jeho srdce
a onu lásku ztratila rychle přece.
Mezi lidmi byl menší stále,
až osud přivedl ho ke křoví,
kde potkal pavoučího krále.
A víc báseň tato nepoví.
Jsem pavoukem,jenž v trní žije,
troska spící na stole,
člověk co bolestí pije.
Nemohu tak dál,
je tak krásná.
Osud si se mnou hrál,
když jsem s ní mohl být,
chutnat rty a hladit krásu.
Myšlenka není již spásná.
A já sním a topím se v jejím hlasu.
Oči jak perly v nichž moře duje,
rty s křivkami touhy,
obočí, tmavé, pevné, v čele buje,
A nos klíč do světa snů pouhý.
Květinami voní její boky,
ach, chci s ní žít roky!
Ale již to nejde...
Prý navždy přátelé...A že to přejde...

Nevzdám se, dokud budu žít tento proklatý život!