zmatek...

Vtrhl si mi do života,jak neřízená střela
naplnil mne štěstím,ted čeká nás až společná škola.
Okamžiky touhy,lásky,štěstí jsem s tebou prožila
a ty mne ted prosíš,abych tě ted odhodila.

To nedokážu,nemůžu a ani nechci
pomáhat ti, stát při tobě to jediné ted chci.
V srdci,hlavě prostě všude nosím okamžiky štěstí
ty najednou máš srdce plné příliš ostrých kleští

Kleště,které zavinili to, že se tak bojíš
políbit mně a být se mnou když vedle mne stojíš.
Asi miluji Tě,sakra jak ti to mám říc?
Mám to všude křičet rovnou z plných plic?!