Štěstí

Nebyl to zrovna fešák,
pár vlasů na dvě strany,
nenašel oblíbení,
přáteli byli vrány,
a to jen v zimní době,
zahalen do rudé šály,
kozačky a palčáky,
děcka se mu smáli,
zvykl si býti v rohu,
uzavřen do sebe sama,
když se šel vykoupat,
bála se ho vlastní vana,
probrečel plno nocí,
modlil se ke všem hvězdám,
aby se zalíbil,
alespoň pár mladých ženám,
v stříbrných slzách smutek,
kapal mu na suché rty,
přemýšlel o sebevraždě,
chtěl ukončit ty dny,

jednoho dne štěstěna,
otevřela své oči,
a spatřila že onen kluk,
snad z Baranďáku skočí,
na silnici pod mostem,
projelo auto s trávou,
a ten kluk vyvázl,
s tělem i duší zdravou,

pochopil, že nemá umřít,
že má něco vykonat,
v tu chvíli prošla dívka,
on zůstal jak přibitý stát,
v srdci mu zaplál oheň,
naskočila husí kůže,
rozběhl se za ní,
a dal jí rudé růže,
ona se pousmála,
dala mu sladkou pusu,
a teď se líbají,
v posteli nebo v busu,

on je jejím hrdinou,
ona jeho múzou,
...
a jestli ještě neumřeli, tak se mají rádi do teď