A pohádky je konec

Žil byl princ
a žila jeho princezna.
Milujic se,
že víc se ani nedá.

Povahu měl každý jinou,
přesto princ věřil, že našel tu pravou.
Žili přes rok spolu šťastně,
cestovali po světě úspěšně.

Princezně však bilo v hrudi divoké srdce,
princ to musí pochopit přece.
A tak princezna za moře odjela,
do země, kde jiné sváděla.

Mezitím princ stůně steskem,
není okouzlen jejím leskem.
Potkává prostou mladou dívku,
zjišťuje co bůh ji dal do vínku.

Mladá dívka byla Popelkou,
on v ní viděl princeznu svou, ztracenou.
Pár šmouh na čele,
měla vlasy, jenž mají andělé.
A měla velké srdce a každý každý si hrstmi bral.
Každý si bral, ale co s ní bude dál?
I princ si hodně vzal.

Když se ta pravá vrátila přes dlouhé míle,
princ už nevěděl jistě jaké jsou jeho cíle.
Popelku samotnou zanechal...

Popelka sama sedí v tmavém koutku,
podléhá tomu hroznému smutku.
A princ s princeznou,
ti se smějí,
spolu na vždy být chtějí,
na Popelku zapoměli.