Vysněné vyznání

S odpolední hodinou,
rostu s mořskou hladinou,
výš a výš,
není zde žádná skrýš.

Bez naděje dole být,
jako vlk na měsíc vít,
pořád se jen litovat,
někoho stále milovat.

Najednou přichází ten čas,
když shora volá nějaký hlas,
říká tiše, ale slova,
která by mě spasit mohla.

Dodává mi plno síly,
nebýt tu už ani chvíli,
udělat si duši jasnou,
nenechávat světla zhasnout.

Nebudu už myška malá,
co by všem jen všechno brala,
chtěla bych být oblíbená,
a tím pravým políbená.

Nechci mnoho, nechci nic,
chtěla bych jen políbit můj líc,
zalíbit se jednomu princi,
hodit do vody zlatou minci,
neskončit sama na Zemi,
ale válet se v zimě, v závěji.

Lásku přijímat, dávat,
ničeho se nechci vzdávat,
milovat a neodcházet,
povídat a nerozcházet.

Ležet venku, když Slunce zapadá,
utrhnout růži a být navždy zadaná,
hledět do očí neskonale dlouho,
rty líbající vášnivou touhou.
Hladit po vlasech rukou něžnou,
mluvit o lásce cestou sněžnou,
být stále spolu a jen tak jít,
nemuset už nikdy snít.