neptej se nikoho jen sebe

světlem dnešního dne,
únavou včerejší noci,
poznáním sama sebe
se obracíš k nebesům.

Zavřená v temnotách,
jemný vánek probouzí tě k životu,
nečekej a poznávej nepoznané s bolestí,
která Ti otvírá oči.

Sladkost tvých rtů,
tvých nádherných červených rtů,
jenž červeň je sytější než barva krve z mého srdce.

Kdo tě nechce, ten si tě nezaslouží,
mít někoho rád často znamená víc než ho milovat
a já jsem ztracen a nechci pravdu znát.

Lásko jsi můj plamen, jsi jed i balzám hojivý.
Láska je jako popel, i když dohoří,
může ještě chvíli hřát ve vzpomínkách.

Polibkem naděje, čím to je,
že lásku a život provází tolik bolesti,
námahy a špíny?
Nejsem robot ani člověk z hlíny.
Má láska umí noc v den proměnit,
jako snít sen co má se stát.
Moudro tvých očí vidím,
jest mi známo kam měl jsem jít,
rájem je cíl, kde s láskou chci být.

Jen to chci říci co říci jsem měl,
že spěchat je špatné,
ale nebyl to sen…sít pavučin zachytí tvou duši,
abych já mohl vstoupit do tvého života.
Silou touhy a fantazie ti dám naplnění v říší orgii slasti duševního klidu
jako když indián usedá k dýmce míru,
jako když rosa se uklání slunci
jako když luna zapadá za stromy lásky