Snad je to dobře

Jak o hladinu odraz,
měsíční luny záře.
Já nosil v srdci obraz,
obraz tvůj a tvé tváře.

Po pohledu tvých očí obou,
Můj život se změnil v let.
A pár chvil s tebou,
jako desettisíc let.

Však bylas lovec,
co chce stále víc.
Pak měl přijít konec,
a potom? - vůbec nic.

Na hlavu mi padá prach,
ruce spoutány jsou okovem.
Ticho, tma a strach,
jsou náhle mým domovem.

Slyším zvuky hmyzí,
a krysy hlady řvát.
Pro ně nejsem cizí,
oni mne chtějí milovat.

Možná to tak mělo být,
a možná také ne.
Vidím tvé tělo v slizu hnít,
a na dně ... srdce z kamene.