východ touhy jenž nepozná západ

Východ touhy jenž nepozná západ

Prokřehlá samoto, vzdal se ode mne,

nechť nikdy nepoznám ten pocit stesklý,

mám snad proč?? Ne!! vždyť ležíš vedle mne

a sdílíš se mnou květ naší touhy.

V rouše vůní letí ruku v ruce zahradou barev,

v niž palety krásy, nikdy nepřestávají zářit,

tak jako oči, tak jak ústa, tak jako hvězdy,

jenž tak krásně spočinuly v tvoji tváři.

Cítíš můj talent a já cítím tvůj,

Nekonečná, hluboce dlouhá propast tónu tvojí písně,

vkrádá se na stupnici mou a ač bez not,

jenž udávají směr,

nechává mě poslechnout skladbu, kterak přichází

od tebe a bez pozvání…

Nechť slunce naši touhy, nikdy nezapadne více…