Rozlazená harfa

Jako dva poslední lístky kopretiny
Mít rád a nemít rád,
snažíme se zachránit náš vztah,
který má tendenci umírat.

Oba dva naprosto rozdílní,
Každý s jinou představou o životě.
Tak dlouho jsme si upřímně neřekli:
„Miluju Tě“

Zafouká vítr, odnese nás…
Touhou po změně bych si vykřičela hlas.
Kdybys byl jiný, víc mužnosti měl!
Kdybys šikovný byl a taky všeuměl…
Kdyby ti všechno nebylo ukradený!
(Ach ty vztahy zatracený, zpropadený…)

Vidím v tvých očích slzy,
vždy když mi hlas nepříjemně siná.
Toužíš (marně) po tom, abych byla jiná.
Abych nekřičela. Abych nevyčítala,
abych osušila ty oči bolestí uplakaný…
Ale já to dělám jen proto, zda se nedočkám změny.

Oba dva toužíme po něčem,
co nemůžeme mít.
A tak se trápíme
a přesto nechceme rozejít…