Má metafysická Smrt

Za úplňku lesní krajinou
šla dívka krásná jako Smrt sama,
šla nocí jasnou, mrazivou, línou –
dcera noci – Ďáblova první dáma.

Její srdce tiché temné,
jako jeskyně v horách hlubokých,
po krvi prahlo a ve mne
náhle vyvstal démonický smích.

Já spatřil jsem ji tam
v tom měsíčním svitu,
svou mysl v oblacích chytám
a najednou před sebou mám ji tu.

Pomalými ladnými krůčky
přede mne došla ta víla
a do její jemné ručky
dýku vložil jsem – zasnila…

Poté bez váhání mé hrdlo
prořízla jedinou ranou a
tělo mé na kolena kleslo.
Ještě jsem žil, z krku tryskaly
kaluže krve a má víla do
svých dlaní mou tmavou krev nechala
téci a pila ji jako rudé víno…

Pomalu jsem umíral vedle
mého krásného spasitele,
vedle té metafysicky
líbezné dívky,
Básnířky – Smrti!