Skoro pohádka

Snad přál nám tehdy i sám podzim,
v barvách listí jsme tu svoji našli.
Postavils zeď a za ní si nás zazdil,
spolu se nemohlo, jen vedle sebe jsme šli.

V tvém domě už visela cedule "Reservé"
je tak příjemná až lze věřit stěží,
ona ti prý kůži z těla neserve.
Celá zmatená začala já chápat, o co tady běží.

Statisíce slov s nádechem kruté lži,
já věřila, chtěla Tě a chtěla víc,
jsme zločinci, jen tu pravdu pozři,
ty nechtěls jít naší cestě vstříc.

Já byla schopná ladit pravdu na každý způsob,
jen abys měl mě rád, jen abys byl se mnou tu.
Výsledek? "Nemůžu ji opustit, tak se nezlob!"
Já chtěla Tebe, né kus tvého blahobytu!

A co teď? Jak pak se máme nyní?
Zhnusená bloudím městem, doufajíc, že Tě nepotkám.
Stále objímáš ji, tedy alespoň se to míní.
Od té doby nemám ráda prince a nevěřím pohádkám!