Nemocný láskou

Jdu stemělou noční ulicí,
jsem jako lampa hořící,
co olej jí již dochází,
a světlo pomalu odcházi,
chci aby tma už skončila,
doufám že den už začíná.

Kdosi jde ven,
z pokoje mého,
nevšim si mě nemocného,
nikdo neutěší bolest,
kterou teď musím nést.

Nikdy jsem nedoufal v život,
a nikdy nevěřil v lásku,
život svůj dal jsem v sázku,
když poprvé jsem měl rád!

Teď umirám,
ač jsem mlád,
jen pro to že měl jsem rád,
proč srdce mé boli,
jak proražené holí,
holí co ostrý měla hrot,
a našla slabý mého srdce bod!

Kdo věřit nechce,
ať nevěří,
že láska rozum poráží,
že ona jen jediná je,
kdo nad rozumem vyhraje.

A tak v mé poslední hodině,
sedím a koukám jak v kině,
na plátno mého života,
jenž roztrhala despota,
co "Láska" jse jmenuje!