Ona

Bohyně odešla, říkám si,
krásný přízrak duši povznášející,
mystická bytost nekonečné líbeznosti.
Jen závan vzpomínek v duši mi přeskočil,
doby rozbouřených citů, rozpolcenosti mysli,
irácionálnu se oddávající.
Má duše v tehdy nezkrotné touze,
maximální touze, aspoň po malém doteku Jejího světa, Jejího těla, Její duše, prostě celého Jejího Já.
Jako svěží jarní vzduch připadala mi,
stačil jen pohled,
a ptáci zpívaly mi v hlavě.
Pryč byly pochyby, nejistota,
i všechny smutky v mé mysli.

Však touha po nemožném
opět velké smutky činí.

Ach, jaká to bolest a děs,
mrazivý chlad, jež prošel mým tělem,
když vystaven jsem byl
ďábelskému hněvu té, již miloval jsem.
Démoni žalu proudili v mé krví.
Takovou sílu, takovou moc,
má dívenka rozzlobená,
na toho, kdo nepohodlně obtěžuje.
Už nikdy více.

Však předlouhé strádání,
když je pořád stejné,
v hlubinách mysli po čase rozpustí se
na jemný prášek zašlých časů
radosti i strasti.