O pěti slokách

Chtěl bych tě mít už v první sloce,
jak stojíš pod měsícem v louce,
a všechno hraje krásnou barvou stínu,
všechno jak dřív a nikde stopy splínu.

Chtěl bych tě mít i pak v té druhé,
kdo ví, co bylo, a zase třeba bude,
chtěl bych tě napsat zítra v podvečeru,
vedle jsem já a za ruku tě beru.

Chtěl bych tě dostat taky do třetí,
ve které hrací skříňka hraje ti,
tóny tě nesou kamsi do temnoty,
kam uvrhla mě kdysi... no, ty.

Chtěl bych tě mít i v čtvrté sloce,
natáhneš ruku, řekneš: "Pojď sem."
Vyměníme si navzájem úsměvy,
já řeknu: "Jejej, slečno, to jste vy!"

Chtěl napsat bych tobě i pátou sloku,
nechci však čekat tisíc roků,
otáčím přídí, sbohem minulost!
čtyři sloky jsou - až dost.