Samota..

Malá opuštěná duše, která po vyprahlé poušti se toulá, ta už zapoměla jak kvetou růže, té jen samota zbyla pouhá. Její oči, tak prázdné, do těch už se nikdo nedívá. A přece jsou tak krásné, ale pořád je ukrývá. Přežívá snad už jen, nebo na někoho čeká? Sní svůj krásný sen, nebo ji nicota pohltila? že není cesty zpět, tak ona to cítí. Slyší smutný zpěv, přehlíží bělostné kvítí.
Toto kvítí, které kolem ní roste a k životu ji povzbuzuje. Nešlape na ně, jen přehlíží je prostě. Nebo překračuje..
Najde to co hledá, nebo se v žalu utápí? Smutně hlavu zvedá a všechno zlé přetrpí. Na novou poušt životem se vydává, vydrží? Starý prach ze sebe smétává a slzy zadrží.