Pro S. J.

Sněhové vločky poletují vzduchem
a mě po tobě se stýská,
je to jako bych byla duchem
a tmou se stále blýská.

Proti nám jsem hodně pochybila
a ty si mě proto nevšímáš?
A nedáš šanci abych to napravila!
Sarka proč mé prosby nevnímáš?

Tisíce motýlků v břiše zas mít
když jsi mě líbal a něžně hladil,
o tom si můžu už nechat jen snít,
tvůj nezájem mě rychle zchladil.

S tebou stále chci být,
tak proč se to jen stalo?!
A s mírem v duší žít,
vždyť svobodu mi to vzalo.

Když zavřu oči večer či zrána,
cítím tvé doteky na mé kůži,
avšak na duši stín, když přeletí vrána,
ten chlad zničí i kvetoucí růži.

Tu růži já v srdci nosím,
tak mé utrpení zkrať.
Vždyť já tě vroucně prosím,
ke mě a do srdce se vrať.

Mé srdce teskně, smutně pláče,
ta růže rychle uvadá,
cítím se jak bezbranné ptáče.
Proč to tak vždy dopadá?