Co jsem chtěla, měla jsem

Co jsem chtěla, měla jsem,
to jediné mě na tom těší.
Když rozhlížím se pokojem,
myslím na to, s kým teď hřeší.
Nic se zpátky nevrací,
a asi je to správné, i když tvrdé.
City v mé duši jsou jak otroci,
tam v duši, dříve hrdé.

Skončila krásná pohádka,
já jen tiše čekám na další,
ale vevnitř jsem jak černá skládka,
co všechno krásné zaplaší.

Copak nikdy nebudu připravena
na to, že nic není věčné?
Ještě tolikrát odrazím se ode dna,
abych si sáhla na neskutečné.
Tolik věcí na světě mě mrzí
a nikdo na mě ohled nebere,
nikdo se nestará, jak jsou na tom druzí,
každý se stará hlavně o sebe.

A proč je spravedlnost slepá,
proč přeje těm nepravým?
Zas se v koutě strachem klepá,
ke komu se přitulí se předem nedovím.

A přece stojí za to život žít,
je to to nejlepší co mám.
Sice se mi dál nechce jít,
ale půjdu, navzdory nástrahám.