Mořská panna

Mořská panna,
ploutve místo nohou,
jen tak zlehka tiše,
proplouvá si vodou.

Moře je jí domovem
a zároveň vězením,
stále sama pluje,
a na tom nic nezmění.

Ale stále doufá,
sen svůj tajný sní,
i když v hloubi duše cítí,
že se jí to nesplní.

S ní o nohách a o lásce,
o dětech, co by mohla mít,
jako obyčejná dívka,
jen tak v poklidu si žít.

Ale uvězněna mezi světy,
tato panna navždy zůstane,
(stejně jako já,)
ale ani jeden z nás,
v zázrak doufat dál nepřestane.