Dopis prázdných nářků

Píšu ti dopis, obráží mě zima, jsem teprve v půlce.
A pak si všimnu, že to mě objímají Tvé ledové ruce.
Zpod uslzených řas se podívám do Tvých očí a ony chladí.
Skrz suché rty šeptnu, proč mě Tvoje ruce hladí,
když naše láska zůstala v herbáři s usušenou kopretinou.
Na svých cestách ode mě našel sis lepší a jinou…
Má pihu na horním rtu, takovou tu, jak se na ní polibky tisknou…
Oči od pláče se mi už několik dní lesknou,
protože Ty to netajíš, že bys mě ode mě chtěl jednou odejít.
Zmačkat tu naší kopretinu a dát mi do herbáře uschlý kaktusový osten.
Vracím ti Tvé falešné „mám Tě rád“, vracím Ti zásnubní prsten…
Ptám se proč a píšu už poslední řádek…
Ten můj dopis je beztak jen nevyslyšený nářek.
Nářek pro Tebe, který beztak jen do prázdna zavzlyká,
když lásku od Tebe získala Monika…