Sen

Jak tak zírám do ticha,
do té šedo-bílé stěny,
i vzpomínka ve mne utichá,
já nejsem dítě štěstěny...

Štěstěna mě nemá ráda,
ani Ty mě už nemáš rád..
Lítost ve mně tuto básen skládá,
Tys nebyl jenom kamarád...

To nejde jen tak zapomenout,
jak opustils mě beze slova,
ani "ahoj" si neřekl...
Chybí Ti vznešenost princova,
coi na kolena poklekl...

Díky němu jsem zapomněla,
jak moc jsi mi ublížil,
Ty ted jinou něžně líbáš,
tak krásně se na ni díváš....

Jenže můj princ,
i když snový,
o lásce ví mnohem vic!!