PRO AUTORY LITERU

Tehdy pytel s tmou rozsypán byl,
a chlad přeléval mou duši,
já seděl a hleděl na Tebe,
v záři reflektorů.

Amor popadl svou kuši,
a šíp zasvištěl skrze nebe.
A já poznal v Tobě štěstí...

Když vzali si Tě do špitálu,
tehdy jsem se strašně bál,
pak pustilas mě k vodě.
Domů jsem šel skleslý
a tichý vánek vál...

Poradil: "To nesmíš vzdát, pokud ji máš rád".
A tak se naše oči střetly,
brzy znovu na jezeře,
kol sníh a jasné nebe
a já byl vedle Tebe
zase šťastný.

Dále po čase, svlékal jsem Tvé tělo
a tys nahá ve tmě tiše stála,
nevím teď již, zdali ses tak bála.
Ale neřekla si hlásky...
Tak oblékl jsem Ti šaty
a pohladil vlásky.

Poznal jsem Tvůj hudební um
i rodinu Tvoji.
A pak náhle bum
a milovali jsme se při svitu měsíce...

Na jihu Čech pak spolu byli,
poprvé úplně sami,
svět lásky na dlani...
Neměli jsme nikdy dlouhou chvíli.

Pak přišel Nový rok
a díky mému chování,
to k rozchodu byl opět krok...
A rozešli jsme se...

Byl jsem blázen, co nechtěl žít,
noční závody jsem začal jezdit,
než zklamal mi ten stroj,
tehdy o život jsem vedl boj.
Pro ostatní na motorce blázen,
pro Tebe však nikdo...

Pozval jsem Tě domů
a růžemi vysypal Tě cestu...

Pak v příkopě jsme leželi
a skoro mrtví byli,
když přišla ta nehoda...
Vzpomínky zbyly,
tehdy zázrak či náhoda,
ale zpevnilo to naši lásku...

A byl jsem šťasten dlouho...

Než jsem zůstal sám...

Bojador

Teď čekám na šanci odejít,
a jedna přišla nepozvána,
přestalo mi sloužit zdraví...
Avšak rozum tiše praví,
tak´s to nechtěl odedávna...

A proto čekám co bude se teď dít...
Miloval jsem, miluji a milovat Tě budu...
Tak dlouho dokud tu na světě zbudu.

Budu Ti vždy na blízku
vílko z lesa,
má vonná růžičko,
poupatko moje,
Ty má sladká Evičko!!!