Na kopci

Proč má chrpa modré okvětí,
proč sebevrah neváhá a skočí,
proč holub s dopisem vždy doletí,
a proč miluji Tvé tyrkysové oči?

Proč vážka nemilosrdným je dravcem,
když tělo oběti své drásá.
Proč je vydra dobrým plavcem,
Proč oslnila mě Tvá krása?

Pověz proč, když nemáš, co jiného říci!
Když slova došla ve Tvých ústech
a hlas chvěje se Ti v tichu?
Jak v Popelce naopak, mám princeznu
a bádám po střevíci.
Jímž je Tvá teď láska,
ať klidný či ve spěchu,
nablízku má je kráska.
Avšak cit v podobě střevíce jsem ztratil.

Má společnost vede mi teď do opratí,
trestá mi za lásku moji,
snad se vrátí nebo nenavrátí,
jak včela k svému roji…

Na kopci v záři stojí smrt,
držíc v ruce srdce,
to jenž ve mně dlouho bilo,
to co lásky nepozbylo.
A chystá se s ním hodit o zem,
jistě pukne, přešlo mrazem…
Zlomené je však uvnitř,
ta dotyčná to ví,
avšak nikdy nepřizná,
nepoví…

To ona zmrazila ho kdysi…